OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhé a poslední placené DLC k "Assassin's Creed Valhalla". Proč? Protože je přeci jen lepší, než předchozí "Wrath of the Druids". Ačkoliv nejde o žádné mistrovství, dává mi naději, že tvůrci stále ještě nepoztráceli všechnu sebereflexi. V první řadě se zdá, že si Ubisoft pozvolna uvědomuje, že neustále recyklovat jeden a ten samý koncept se v dnešní době hodně rychle omrzí. A tak „The Siege of Paris“ rezignoval na odhalování „cultistů“ a mnohem více jde po příběhu. Ze starých Assasínů se vrací mise, které nemusíte řešit silově, ale je možné je dotáhnout „assassínsky“, tedy prostřednictvím převleků a nápaditějších stealth postupů. Bohužel vás k tomu hra nijak nevede, takže pokud jste dostatečně OP, tak tento postup možná ani vůbec neodhalíte.
Příběh nás zavádí do okolí Paříže za doby vlády Karla III. Tlustého, což je z pohledu historie nepříliš cool období. Nic co by zářilo svoji významností v učebnicích dějepisu. To beru a vítám. Bohužel v tomto ohledu hra příliš nevyužívá možnosti nějak košatěji přiblížit reálie. Příběh se smrskává na pár hlavních postav a krom několika franckých šlechticů tu jsou samozřejmě Vikingové, kteří se snaží Paříž dobýt. Vy jste jako vždy figura, která roztáčí soukolí dějin. Jak jinak. Krom toho, že příběh neposkytne moc historických informací, je také trochu krkolomně našroubován na hlavní hru.
Pokud jde o inovace, tak je tu několik nových schopností. Novinkou jsou krysy, kterými se hemží hlavně pařížské podzemí. Ty vás budou buďto otravovat, nebo se je můžete naučit i využívat k potírání nepřátel. Další novinkou jsou jezdci francké jízdy, kteří vám mohou být velmi nepříjemnými protivníky. V rámci DLC velmi vítám novinky, které ze hry vyhodily ty nejotravnější prvky. Například už vás nic nenutí k nájezdům na kláštery.
Z čeho mám trochu zvláštní pocit, je systém, ve kterém se „jakoby větví děj“. V rozhovorech s NPC se občas naskytne možnost, že odpovídáte stylem, který by měl nějakým způsobem ovlivnit budoucnost příběhu. Nicméně velmi rychle získáte pocit, že ať uděláte cokoliv, je to vlastně úplně jedno a děj je ryze lineární záležitostí. Pokud se v tomto ohledu mýlím a je tomu opravdu jinak, tak to hra zkrátka nedokáže hráči dostatečně „prodat“. Ten pocit jsem měl ale už u minulého DLC a je to škoda. Buďto by měla hra přiznat svoji lineárnost a nepředstírat něco jiného, nebo by mohla alespoň trochu dějové linky uzpůsobit.
Ještě zmíním prostředí. Paříž se mi ze všech měst líbila asi nejvíce. Vidíte tu opravdový zárodek města. Ostatní zbytek světa je velmi podobný hlavní hře. Jestliže u Irska jsem měl ze světa opravdu trochu jiný pocit, tak Francie snad krom lánů barevného kvítí nenabízí nic nového.
Příběh není nijak objevný, předem víte, kam to celé spěje, ale vlastně mě celkem bavil. Hra mě donutila více si načíst o událostech kolem Karla III. Tlustého a pokusit se zjistit, jak to vlastně celé bylo – což vlastně také beru jako plus. Nové zbraně představené v DLC jsem si nijak neoblíbil. Mapa je velikostí srovnatelná s tou z "Wrath of the Druids". Potěšil mě návrat k některým starým mechanikám a osekání některých nejotravnějších principů, které se v hlavní hře i prvním DLC často opakovaly. Po dohrání si plně uvědomuji jednu věc. "Assassin's Creed" se musí opět výrazněji změnit, a to nejen kosmeticky. Současný směr už je vyčerpaný a bez další tvůrčí invence hrozí, že další pokračování bude propadák.
Stále nadprůměrná záležitost, která v některých ohledech skýtá naději do budoucnosti.
6 / 10
I když jsem se po dohrání Wrath of Druids zařekl, že cokoliv spojeného s Valhallou už nehraju, nakonec sem neodolal a pustil se do Siege. A musím říct, že jsem příjemné překvapen. Téměř veškerý balast je pryč (kláštery, dobyvani území, aliance, obchodní stanice) a hra je relativně lineární a hezky ubíhá. Potěší i několik misí kde se dá zvolit ryze assasinský přístup a různý způsob zabití cíle. Konečně ve hře Assasin's creed Valhalla můžu hrát jako assasin. Trvalo to celou hru plus jedno DLC...ach jo. Samozřejmě Siege nedosahuje kvalit Origins/Odyssey, stále je tu mizerný hlavni hrdina, nic neříkající zaplava pratelskych NPC (nepřátele jsou tentokrát mnohem propracovanější) a únavny soubojový systém, který se naštěstí dá hodne obejít stealthem, což je super. Celkem fajn je tentokrát zasazení, Paříž je první skutečné město ve Valhalle a stylizace do hnusneho moroveho středověku je dobrá. Kdyby celá útrpná, dlouhá a nudná Valhalla fungovala jako Siege of Paris, možná by se k ní člověk po čase i rád vrátil.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.